012 Půdov

012 Půdov

Jepičí povídka č. 012

Půdov

Do nádraží právě vjížděla parní lokomotiva. Lidé stojící na peronu se na ni dívali bez jediného pohybu. Nebyl za tím úžas, ani technická krása ocelového stroje. Důvod byl velmi prostý. Byli z plastu. Navíc přilepení.

Párovka zastavila. Z reproduktorů se ozvalo hlášení, že k 3. nástupišti přijel osobní vlak číslo 3568, který přijel ze stanice Velký Trám a jízdu zde končí. "Všichni si vystupte!" ozvalo se na závěr. Nikdo však nevystoupil a nepokračoval z nádraží, které mělo na ceduli černě vyvedený nápis Půdov, do přilehlého městečka.

František seděl za ovládacím panelem svého kolejiště. Zabíralo celou půdu jeho rodinného domku po rodičích. Tady byl nejšťastnější. Tady ho nikdo nemohl obtěžovat - telefony sem měly zakázaný přístup. Ani komandovat - byl starým mládencem. V domě bylo ještě jedno místo, které měl rád. Dílna.

Většina z nás by jeho život označila za stereotypní. Kolejiště, práce, domácnost, domek (přesně v tomhle pořadí). Nic jiného neznal. Lidé o něm říkali, že je tak trochu podivín, ale patřil k vymírajícímu druhu, který vlastní zlaté české ručičky. Na co sáhl, to vyrobil, postavil nebo opravil.

Rodinu, příbuzné a známé Františkovi nahrazovali postavičky v kolejišti. Povídal si s nimi. Dost z nich oslovoval jménem a ptal se jich, jak se jim daří, co děti, manželky a tak...

Duše je křehká a ta Františkova měla v sobě trhlinu. Jednou jedinkrát se v mládí odvážil dvořit děvčeti. Jeho kostrbaté vyznání ji bylo k smíchu a navíc se dozvěděl, že by raději odešla do kláštera, než by si s ním něco začala. Ženy pro něho od té doby neexistovali. I když...

Byla jedna, o které fantazíroval. Měla dlouhé havraní vlasy. Prsa akorát. Pěkný pevný zadeček a dlouhé nohy. Měřila 20 mm a opalovala se celý rok na zahrádce modelu jeho domku nedaleko nádraží Půdov. Na sobě měla titěrné bikiny (František často vzpomínal na tu piplačku, než jí je namaloval). Dostala jméno Kateřina podle jeho platonické lásky ze 7. třídy. O všech důležitých věcech se radil jenom s ní. Už nepočítaně krát se mu zdálo, že se s ní miloval. Byly dny, kdy to i bolelo, když se na Káťu ze svého řídícího místa podíval. "To by byla ženská pro mě," povzdechl, ale své bolesti tím neulevil.

Budík nekompromisně Františkovi oznámil: „JE TU NOVÝ DEN!“ Ten Františkův musel začít kávou. Bez ní si neuměl ráno vůbec představit.

Deset minut před šestou vyrazil do práce (směna mu začínala o půl sedmé). Čekala ho asi pětadvacetiminutová procházka. Každý den se snažil měnit trasu, aby mohl zažít něco nového, co by pak nějakým způsobem mohl odrazit ve svém kolejišti.

"Dobrý den, pane Františku!" pozdravil jej neznámý kolemjdoucí.

"Dobré ráno!" zareagoval duchapřítomně.

"Dobrý den, Františku! Jakpak se dnes máte?"

To už bylo druhé pozdravení sotva vyšel z domova. Jeho paměť si nepamatovala, že by se někdy něco takového už stalo. Co se to proboha dnes děje?

"Dobré ráno! Dobře. Děkuji za optání," vysypal na usměvavou starší paní.

"Dobrý den!" dolétlo k Františkovi od mladé dvojice jdoucí ruku v ruce proti němu.

Odpověděl se současným kývnutím hlavy. "Tady musí být něco špatně!" řekl si, sotva se minuli. Rozhlédl se kolem sebe a udělal čelem vzad.

Hned, jak za sebou zavřel domovní dveře, šel na zahrádku. Tam se na lehátku slunilo děvče s havraními vlasy v titěrných bikinách, které k němu otočilo hlavu, usmálo se a řeklo: "Ahoj, miláčku! Stalo se něco?"

011 Důkaz

011 Důkaz

Jepičí povídka č. 011

Tranzitivní binární relace tvrdí: Když A je v relaci s B a současně je B v relaci s C, potom je i A v relaci s C.

Důkaz:
Bohuslav se vracel od Cecílie ke své ženě Anně lehčí o pár mililitrů svého mlíčí. Jejich manželství fungovalo i po sedmi letech bez problémů, jen na Bohuslava přišla krize typu - to je starý, to už znám. Náhoda tomu chtěla, že při své práci geodeta narazil v terénu na mladou dceru restituentů polností. Nejprve se vzájemně okukovali. Potom na sebe promluvili a nakonec slovo dalo slovo a byl z toho kopulační románek. Cecilii vyhovovalo, že ho může po použití vrátit. A Bohuslav? Ten byl na výsost spokojený s tím, že může obšťastňovat dvě samičky.
Kdyby to tak šlo v jedné posteli, najednou, to by byla liga. Tahle myšlenka se mu zahnízdila v hlavě a každou volnou chvilku využíval k vymýšlení, jak by to navlékl, aby svou vizi realizoval.
S Cecílií problém nebyl. Byla mladá, a jak sama říkala, skoro ničemu se nebránila. Horší to bylo s jeho zákonitou. Sice se v posteli uměla pěkně odvázat, ale nějaké skupinky či výměny partnerů rozhodně nebyly její hobby.
Čas běžel a Bohuslava nápady stále míjely velkým obloukem. A jak už to tak ve světě chodí, když se neurodí něco v hlavě jedné, narodí se to něco v hlavě jiné. Anně přistála v telefonu SMS zpráva: 'B. ma bokovku. Vic k videni zitra v 17 hod. na parkovisti pred OBI.' Samozřejmě, že to bylo posláno z neznámého čísla.
Anně najednou docvakly některé drobnosti, kterým nevěnovala doposud pozornost a červík pochybností zahlodal...


Druhý den byla půl hodiny před pátou na parkovišti a rekognoskovala terén, kde že by mohla zřídit své pozorovací stanoviště. Našla jej uvnitř obchodu u regálu s květináči, který stál dostatečně stranou od hlavního vchodu u prosklené stěny. O dvacet minut později uviděla manžela přijíždět na parkoviště. Vylezl z Hyundaie a šel k hlavnímu vchodu. Anna se stáhla za regál odkud průzorem mezi hliněnými nádobami pozorovala toho, jemuž kdysi řekla své ano.
K Bohuslavovi přistoupilo zezadu mladé děvče a zakrylo mu oči. Ten se otočil a dal jí pusu na přivítanou. Chytil ji za ruku a zamířili k autu. Anna uznala, že Bohuslav odjíždí do pekla na velmi hezkém koni...


"Ahoj, lásko!" zašveholil Bohuslav doma kolem osmé večer, sotva za ním zaklaply dveře.
"Ahoj, jak ses měl celý den?" otázala se Anna po té, co dorazila z obýváku do předsíně.
"Normálně. V práci nic moc. Jen mi odpoledne zavolal Karel, zda bych s ním nezašel na pivo, že potřebuje se mnou něco probrat. Proto jsem přišel až teď."
"Neříkej... Od kdy Karel měří jen 175 cm? Je popelavá blondýna s vlasy až na lopatky? A co mě u Karla nejvíc zarazilo, to byla jeho prsa. On zobe nějaké bobule, že má teď kozy - větší dvojky?"
"Miláčku, přiznám se, že nevím o čem mluvíš."
"Opravdu? Tak ti to připomenu. Páta hodina. Parkoviště u OBI. Už se ti vrátila paměť?"
"To sis mě musela z někým splést..."
"Chceš mi namluvit, že po těch letech nepoznám vlastního manžela?"
"To jistě ano. Chtěl jsem jen říct, že lidi toho nakecají. Nesmíš hned všemu věřit."
"Jo aha... Říkáš věřit. Tak, když jsme u toho věření, vezmi jed na to, že já svým očím věřím na sto procent."
"Jo tohle máš na mysli..." náhle si jako rozpomněl Bohuslav a pokračoval, "To byla moje známá. My jsme JENOM kamarádi. Mezi námi není nic z toho, co si teď myslíš."
"Jak můžeš vědět, co si myslím?... To tvoje kamarádění si umím živě představit. Ona se s tebou kamarádí nejprve na zádech a pak ti to oplatí jízdou na koníčku... Víc kamarádění nezvládneš!"
"Panebože, musím tohle poslouchat? Říkám, že k NIČEMU nedošlo!"
"Hm... Otevři, prosím, dveře do ložnice."
"Miláčku, proč v ní stojí ty kufry?"
"Bože, vy chlapi dokážete mít někdy hodně dlouhé vedení... Nebudeš tomu věřit, naskládala jsem tam tvoje věci. Tak je uchop do svých mužných rukou a běž pokračovat v kamarádění s Karlem."
"Ale, miláčku, to je jedno velké nedorozumění..."
"Já ten dojem nemám."
"Víš," lezlo z Bohuslava pomalu, "já chtěl nějak obohatit náš sexuální život a tak mě napadlo..." a rozhodl se vsadit všechno na jednu kartu, "Nechtěla bys také s Karlem kamarádit?"
"To jako, že bychom se kamarádili všichni tři najednou TADY?" ukázala Anna do ložnice.
"No." Zajiskřili Bohuslavovi oči nadějí.
Anna ukázala svému muži prostředníkem, že je jednička a natáhla k němu ruku se slovy: "Naval klíče!"



Matematické zákony platí v celém vesmíru. Jen ty lidi mají pořád problém se podle nich řídit...