013 Atrakce
Jepičí povídka č. 013
Atrakce
"Už
jsi to slyšel?"
"Co
jsem měl slyšet?"
"No,
o té nové atrakci v Dance & Cats baru, přece!"
Jo
o tom... jsem neslyšel. A navíc je mi to šumák, neboť, jak sám
dobře víš, já do barů a diskoték nechodím."
Luboš
se na mě podíval jakoby nevěřícně a pokračoval v mém
zpracovávání: "Už nejmíň pět lidí mi říkalo, že je to
naprostá bomba a že to musím rozhodně vidět! Přece mě tam
nenecháš jít samotného?"
"Ty
nemáš žádnou babu, se kterou bys tam mohl?" - Nemáš,
odpověděl jsem v duchu za něho. Luboš totiž mnoho krásy
nepobral a navíc roli baviče či člověka společenského, mu
sudičky do vínku taky nenadělily. Jak se říká - na někom se
občas musí pánbůh vyřádit - ale proč zrovna na nás dvou?
Musím konstatovat, že rozhodně nejsem žádný Ken, ale na druhou
stranu do Quasimoda mám taky naštěstí dost daleko. Jenže při
kontaktu s opačným pohlavím se vždy projeví moje plachost od
přirození, kdy většinou mlčím a dívám se do země. Když
to sečtete a podtrhnete, máte tu dva mladé muže, kteří ještě
nebyli děvčetem vzati ani za ruku... Utěšuji se rčením, že na
každou nádobu se najde poklop. Otázkou zůstává jaký...
"Ty
děláš, jako bych jich měl na každém prstu deset... na rozdíl
od tebe," dodal poťouchle.
"Vole."
"Bů,"
zareagoval Luboš bleskově a s výrazem pekingského pinče se
zeptal, "Půjdeš?"
Když
tohle udělá, nemám to srdce říct mu - NE!, proto ze mě vypadlo
nadšené: "Hm..."
"Paráda.
Tak v pátek v osm před barem."
Ten
večer tam bylo boží dopuštění. Venku stála fronta, která
čekala, až někdo z baru vypadne a uvolní místo.
"Tohle
balím," přivítal jsem Luboše, který supěl na sraz se
čtyřminutovým zpožděním, "protože na to, abych se dostal
dovnitř, mi chybí blond vlasy a kozy číslo tři a větší...
Nepůjdem radši na pivo?"
"Hm.."
zklamaně protáhl Luboš.
Problém
zvaný Atrakce jsem považoval za vyřízený. Jenže...
Ve
středu odpoledne mi mobil zobrazil Lubošovu zprávu z facebookového
messengera: "ty vole, mam to".
"co
jako?" našmatlal jsem na display.
"jak
se dostat do d+c baru"
"pisu
nerad, volej!" ukončil jsem dopisovanou.
"Slyším
tě a poslouchám," přijal jsem následný kamarádův hovor.
"Vím,
jak se dostat do Dance & Cats baru!" vzrušeně na mě
vypálil.
Odpověděl
jsem netečně: "Jak?"
"Potřebují
brigádníky, takže sfouknem dvě mouchy jednou ranou. Uvidíme to a
ještě dostanem zaplaceno. No, neber to!"
"A
ty si myslíš, že si jako jedinej, kdo tohle vymyslel?"
"Asi
jo, protože nás vzali."
"Počkej,
jak vzali?"
"Zkrátka,
viděl jsem inzerát, nikam jsem nepsal, ani nevolal, a rovnou zašel
na uvedenou adresu a domluvil to. Jakej jsem?"
"Hele,
přibrzdi... Co jako budeme dělat?"
"Já
budu k ruce obsluze baru a ty budeš podléhat šéfovi ochranky."
"Jsi
blbej? Copak jsem Schwarzenegger, abych moh dělat na někoho bu bu
bu, chovej se slušně? Dotyčnej si mě prohlídne a v momentě, kdy
zjistí, že mám ramena jak sešlapanej rejč, tak se můžu se svým
bu bu bu jít vycpat..."
"To
bude v poho, neboj. Nástup je už tenhle pátek v šest hodin. Budu
na tebe čekat pět minut před šestou u hlavního vchodu." A
zavěsil.
Šéf
ochranky nebyl žádná hromada svalů s IQ letícího kamene. Naopak
to byl sympaťák se šlachovitou a pružnou postavou. Vůbec bych se
nedivil, kdyby to byl vycvičený člen speciálních jednotek. Stisk
měl pevný a rozhodně bych od něj jednu koupit nechtěl.
"Dám
ti důležitý úkol. Vidíš támhleten závěs?" pokýval jsem
hlavou na znamení souhlasu. "Před něj se postavíš a za něj
nikoho nepustíš. Je tam výklenek s hasičákama a rozvaděčem.
Rozjetý dvojice si tam chodí užívat," pousmál se a
pokračoval, "asi si myslí, že je tam nikdo nebude rušit... Znáš
heslo španělských interbrigadistů?"
Znovu jsem hlavou vyjádřil souhlas, přitom zvedl pravou ruku se zaťatou pěstí a zvolal:
"No pasarán!"
"Výborně.
Jsem rád, že si rozumíme. Kdybys potřeboval na chvíli vystřídat,
tak na mě kývni. Budu támhle u toho stolku vedle pódia. Někoho
ti pošlu. Tak zlom vaz!" A protože se mělo začít pouštět,
zaujal jsem svou bojovou pozici - mírně se rozkročil, ruce
spojil před tělem a na tvář nasadil výraz ostříleného
bodyguarda.
Zábava
se pomalu rozjížděla. V baru duněla muzika... (no muzika - tuc
tuc tuc dunění je přesnější) a já čekal na ten zázrak, o
kterém básnil Luboš.
Blížila
se půlnoc a šichta se vlekla. Moc práce jsem neměl (asi jsem
vypadal dostatečně drsně...) ale protáčel jsem oči v sloup při
představě, že tu budu trčet ještě tři hodiny.
My
jsme se přenesli na strašidelný zámek? - byla moje první reakce
na odbíjenou půlnoc. Světla byla ztlumená a napětí se pomalu
mohlo začít porcovat. Pódium zahalil dým a v červeném boďáku
se objevil kulturista. Opálený, lesknoucí se chlap (že by olej
jako ve starém Řecku?) s nepřehlédnutelně vytvarovaným
svalstvem. Na sobě měl pouze látkou neplýtvající plavky a náhlavní mikrofon.
"Nastala
hodina kouzel a čar! Je tu snad někdo, kdo by se jí bál?"
V
odpověď zahřmělo sborové: "Ne!"
"To
rád slyším. Proto neotálejme, neboť před sebou máme necelých
60 minut. Jsem přesvědčen o tom, že i dnes se mezi vámi najdou
tací, kteří přijdou zazpívat v naší kouzelné seznamce, kterou
nazýváme?..."
"PORNOKARAOKE!"
zahřměl sál podruhé.
"Výborně! Jste skvělí! Ovšem štěstí přeje odvážným. Kdo dnes prolomí
ledy? Kdo bude ten první?" Muž v plavečkách na pódiu ohnul
pravou ruku a kulturistickým trikem předvedl své bicepsy, načež
ukazovákem na dav před sebou udělal to známé gesto - pojď sem.
Panebože,
to má bejt co? Z tohohle Luboš slintal? Větší kokotinu jsem v
životě neviděl...
Prázdno
nad hlavami lechtivé zábavy chtivých lidí, rozbila ruka. "Ano.
Támhle je ten... či ta? Prosím světlo!" přičemž namaštěný
svalovec luskl prsty. Štych bleskově vylovil ze tmy zvednutou ruku.
"A teď už víme, že je to on!" Pro změnu se blýskl
pózou a la Discobolos, pak se pomalu napřímil a rukama davu
naznačil, aby se rozestoupil, "Uvolněte prosím místo našemu
prvnímu pěvci!" Na pódium vystoupil asi dvacetiletý kluk s
rozložitými rameny, úzkým pasem, ostře řezaným obličejem
osázeným třídenním strništěm a blond vlasy střiženými na
ježka.
Že
by plavec? - napadlo mě.
"Jak
se jmenuje náš odvážný muž?" a při tom moderující
kulturista povytáhl obočí a odněkud doslova vyčaroval mikrofon,
který předal dotazovanému.
"Venca."
"Tak
tedy, Václave, víš, co tě čeká?"
"Vím."
"Super...
Stevie Wondera, znáš? Konkrétně jeho megahit 'I Just Called to
You Say I Love You?"
"Znám."
Moderátor
potěšeně pokýval hlavou. "Zpíval jsi už někdy před
tolika lidmi?"
"Ne."
"A
zpíváš někde?"
"No...
občas u táboráku."
"Tak
to bys raději něco od Kamarádů táborového ohně, ne?"
"Ani
ne..."
"Dobrá
tedy. Pravidla znáš! Mikrofon máš! Na monitoru ti nabíhá
text... a hudba začíná… teď!" s kulturistovým lusknutím
poslaly reproduktory do sálu první tóny dávného hitu.
"No
New Year's Day..." spustil Venca. Musím objektivně přiznat,
že to bylo překvapivě dobré. Na parketě se začaly ploužit první páry v
rytmu hudby.
O
co tady, sakra, jde? - lámal jsem si hlavu. Zatím vidím jen
obyčejné karaoke. Zpívající blonďák se pomalu blížil k
závěrečnému 'I Just Called...', když se nad pódiem rozsvítila
velká obrazovka a na ní:
"Výsledek
rozboru hlasu:
Václav
má velké svaly, velké sebevědomí a velkou nezodpovědnost.
Ovšem
v posteli je výkonný s
dostatečnou výdrží.
Navíc je pozorný a
něžný.
Naše
doporučení pro ženy a dívky tedy zní:
Po
použití vrátit (několikeré opakování lze doporučit)."