014 Vánoční?... Vánoční!
Jepičí povídka č. 014
Vánoční?... Vánoční!
Karel dorazil k řece, která se před okolím maskovala řídkou mlhou. Pohled vlevo, ba ani ten vpravo nezachytil nic, co by byť jen připomínalo lávku. No... co se dá dělat, řekl si. Na rameni si nadhodil svůj náklad a vstoupil do řeky. Teplotní šok slavil malé vítězství, protože Karlovi způsobil krátkodobou srdeční zástavu a zkroutil mu prsty na nohou.
Jsem chlap! Miluji ji, proto TO musím vydržet!
S každým dalším
krokem se dosud suché části jeho nohou musely (ač velice nerady)
seznámit s tou tekoucí mrazničkou. Ještě dvacet centimetrů a
skončí v ní i jeho chlouba.
„Ááááá,“ okomentoval skutečnost, že byl najednou do pasu
mokrý.
Miluji ji! Dělám
to pro ni! Slíbil jsem to! – říkal si, když vylézal na opačný
břeh. Přehodil si náklad na druhé rameno a vydal se po úzké
cestě vedoucí lesem. Ta po pár set metrech začala prudce stoupat.
Karel funěl jako parní lokomotiva a opakoval si svou mantru –
Miluji ji! Slíbil jsem to! Jsem chlap!
Vyšel z lesa a
studený vítr se začal s radostí jemu vlastní mazlit s mokrým
oblečením. To bylo nepříjemné ze dvou důvodů. Byla mu zima a
neměl se před tím trapičem kam schovat, protože stezka vedla po
úbočí holého kopce.
Miluji ji! Slíbil jsem to! Jsem přece chlap!
Každé trápení má
svůj konec. Kopec holý vystřídal kopec zalesněný. Karel se
zastavil. Náklad položil na zem a oklepal ze sebe led. Pak udělal
několik dřepů, zvedl náklad ze země a vyrazil do prudkého
kopce, který vedl k chatě jeho milé.
Ještě nebyl v polovině stoupání, když mu tělo hlásilo, že
nemůže popadnout dech… Já... to... dám... Jsem… chlap!…
Miluji… ji!... Slíbil... jsem to!
Posledních 30 metrů
toho krpálu stálo hodně sil. Navíc oblečení, které nezmáčela
řeka, bylo mokré od potu.
Karel se vydrápal na silnici. Nejhorší měl za sebou. Ještě
slabé dva kilometry a splní svůj slib. Chvíli počkám a s někým
se ten zbytek cesty svezu, říkal si.
Škodolibý vítr
znovu našel svého oblíbeného turistu a dopřál mu luxusní
ochlazení po namáhavém výstupu…
V Karlovi se třásla zimou každá buňka. Zkuste mu vysvětlit, že
deset minut, během kterých se na silnici žádné auto neobjevilo,
je zanedbatelný časový úsek... Zabil by vás, kdyby byl schopen
udělat jediný krok.
Já-já-já ji-ji
mi-mi-mi-lu-ji! D-d-d-á-á-á-m-m t-t-t-o-o-o!
Kdo si počká, ten se dočká... Před Karlem zastavilo auto. (Díky
bohu, protože by ho stopnout nedokázal.)
Záchrana je tady,
blesklo Karlovi hlavou, když se díval na dva muže vystupující z
auta. Ti mě určitě svezou.
„Kde jste vzal ten stromek?“
Karel chtěl
odpovědět, že jej dostal od hajného Horálka, ale vítr si na
jeho slova počíhal. V momentě, kdy vyšli z Karlových úst, foukl
a poslal je zamrzlá na zem. Z logiky věci vyplývá, že se
tázající nemohl dozvědět, odkud ten stromek je.
„Uříz jste ho v lese, co?... Tak to bude za dva tisíce!... Dejte
ho sem!“
Oba muži připevnili
borovičku obrany neschopného Karla na střešní nosič a vyzvali
ho, aby si sedl. On chtěl… Jenže to jaksi nešlo.
„Jsem vám snad pro legraci? Neslyšel jste, že si máte sednout?“
Karel pomalým
gesto-třesením se snažil vysvětlit, že to nejde.
„Tak bude to!“ zahřímal druhý z mužů a zezadu do Karla
strčil.
Ten zákonitě upadl. (Asi tak, jako když kopnete do stojícího
metrového polena). Bolelo to.
„Vstaňte a urychleně vlezte do toho auta!“
Karel se ztěžka překulil na záda a třásl se. (Vidět to ti
ratlíci, co se klepou i při třiceti nad nulou, tak ho samou
závistí pokoušou.)
„A už toho mám dost! Tak nenastoupíte?“
Žádná odpověď.
„Dobrá... řek jste si o to!“ První z mužů si vzpomněl na
svá mladá léta, kdy v pivovaře koulel sudy a přemístil Karla na
kraj silnice a nechal ho na vlastní tělo přesvědčit, že z kopce
to jde o poznání rychleji než opačným směrem.
Když se oba muži připásali k sedačce, zeptal se první druhého:
„Honzo, nechceš tu borovičku? Přece ji nepovezem na stanici.
Stejně by se někomu zadřela za prsty...“
