015 Temná ulice
Jepičí povídka č. 015
Temná ulice
Freddy Krueger
se vrátil. To byla první myšlenka, která Petru napadla, když zaslechla zvuk
jedoucí ostré oceli po kovovém povrchu. Dvě hodiny po poledni by to přešla bez
povšimnutí. Dvě hodiny po půlnoci už to řešila, neboť v ulici, kterou právě
šla, zhasla jak na povel všechna pouliční světla.
Podruhé se tichou
nocí prohnal zvuk nože jedoucího po jiném kovu. Blízkost jeho zdroje a tma
donutila Petru přidat do kroku.
Do třetice
zaskřípal kov o kov a Petřin plazí mozek zařval: „Utíkej!“
Petra nikdy
nepatřila k běžeckým hvězdám školy, jenže strach ji teď dal křídla… Přelétla
asi 50 metrů a otočila se. Pod jedinou lampou, která svítila (vůbec ji na mysl
nepřišla otázka – jak to?) stál Freddy. Viděla klobouk, pruhovaný svetr a ruku
s noži.
Rozeběhla se. V
banku byl její život. (A když je v sázce život, proč by měl člověk potřebovat
vědět, jak se postava z filmového plátna najednou objevila na obyčejné české
ulici...)
Cíl. Běžkyně
protrhává imaginární pásku. Zahýbá doprava a... strne na místě. Tři metry před
ní stojí ON. Jeho škleb pod kloboukem říká – tak vidíš holčičko, žes mi
neutekla – a přitom pohybuje svými noži na pravé ruce.
Petra se skácí na
chodník.
Noční můra z Elm
Street, evidentně vyplašená vzniklou situací, velice rychle zmizela v temné
ulici, kde už zase nesvítila ani jedna pouliční lampa.
Lukáš a Honza se
probírali natočeným materiálem.
„Ty, vole, kdybys
viděl, co udělaly její oči před tím, než se svezla k zemi… No, to byl pohled
pro bohy. Bylo vidět jen bělmo. Vyšel z ní takový zvláštní výdech a padla do
limbu. Tady to není vidět. Škoda. Budeme muset vymyslet, kam dát kameru, která
by to snímala čelně.“
„To mi přijde
jako zbytečná práce,“ oponoval Honza, „už nám stačí natočit jen dvě honičky
a můžeme ročníkovku odevzdat.“
„No jo, ale
představ si, kdybychom měli jako poslední záběr ty oči v sloup a celé by to
končilo osvětlenou prázdnou ulicí...“
Oba studenti
FAMU se svým ročníkovým filmem „Strach v temné ulici“ zabodovali u vyučujících
a postoupili do třetího ročníku.
A Petra? Ta právě
stojí s nepřítomným pohledem u okna psychiatrického ústavu a bojí se usnout.
Přitom netuší, že její duše trpělivě čeká na rohu, teď už v noci řádně
osvětlené ulice, kdy se pro ní vrátí.