009 Alí Burka

009 Alí Burka

Jepičí povídka č. 009

Alí Burka

                         (dílko bylo napsáno pro mou kamarádku Kristýnku k jejím 18. narozeninám)

"Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je v kraji zdejším, v ženském těle nejkrásnější?... A jenom pro jistotu podotýkám, že krajem zdejším myslím Všebořice."

"No dovol," ohradilo se kouzelné zrcadlo, "Copak já jsem nějaké sklo... no to... honem, jak se to řekne... jo... sklerotické, co všechno zapomíná?"

"Jistě, že nejsi nějaká sklerotická věc. Ty jsi všechno naprosto úžasně pamatuješ... Jen nerozumím tomu, proč jsi minulý týden ukázalo Karlštejn, když jsem chtěl vidět hrad, na kterém přebývá ten, jenž se jmenuje stejně, jak třetí hodnost šlechtická od konce?"

"Aby ses nezmyšil," odsekla ona zobrazovací věc mladému kouzelníkovi 5. kategorie Alí Burkovi, majiteli to postavy ztepilé a tváře na muže neobvykle rozkošné, a dodala, "Tak jsem se spletlo! A co má bejt? Zkus si to sám, ty chytrolíne..." Po krátké pauze, jež měla být pochopena jako gesto uraženého, ale nebyla, se ozval tichý hlásek: "Tys chtěl vidět nejhezčí děvče ze Všebořic?"

Alí Burka protočil oči v sloup a odvětil: "Představ si, že ano."

"Ale to je jednoduchá věc. Podívej, toť ona. Jmenuje se Kristýnka a je ze známého felčarského rodu pocházejícího z Businu. Tam by sis měl nechat vyšetřit svou prázdnou kebuli, ve které se nedokáže udržet žádné kouzlo, protože nemá v čem... (kratičká pauza) Hele, vydechni a tu svou oblíbenou hlášku o kladivu a rozbití si nech laskavě od cesty. Radši se kochej pohledem na Kristýnku z Businu."

Mladý adept vyšších čarodějnických kategorií utřel slinu, která mu začala stékat z koutku úst po krátkém zírání na obraz před sebou. Nadechl se a zvolal: "Ta bude mou!" Začal přemítat (připouštím, že je to velký eufemismus vzhledem k tomu prázdnu v hlavě, neboť zrcadlo mělo pravdu), jak by to měl udělat? Určitě bude hlídána mnoha rodičovskými kouzly, když jde o tak sličné děvče. A to raději nedomýšlel (neb to nedokázal) jaké další pasti a pastičky by mohli být okolo jeho vyvolené nalíčeny.

"Nemysli! Nejde ti to k pleti." prostořece poznamenalo zrcadlo a rezignovaně dodalo, "Já vím... svůj k svému."

"Ha. Mám to!" zvolal radostně Alí Burka a jal se tančit po svém obytném prostoru 1 + kk (kadibudka, kouřící ohniště) 5. kategorie.

Ve dni, který je sexu zasvěcen (nápověda pro čaroděje 5. kategorie - zde se naráží na známé rčení o středě...), půl hodiny před půlnocí, stál krásný, hezkého děvčete chtivý, čaroděj před domem ve všebořické ulici, která nese jméno slavného malíře, jenž pomaloval jeden hadr ve zlaté kapličce a to mu vyneslo tu čest být zvěčněn na ceduli, aniž by mnozí lidé tušili, kdo že to byl (a to na tom byli s mozkovou kapacitou rozhodně lépe, než hlavní hrdina). Kromě toho, že stál (čaroděj, ne malíř), provozoval ještě mávání hůlkou. (Laskavému čtenáři Harryho Pottera zajisté došlo, že to byla hůlka kouzelná a tudíž k zmíněnému mávání pronášel zaříkávací formuli). A hle. Najednou se před domem, který hrdě na svém dresu nesl dělením rozpůlenou osmičku, znenadání objevila malá šedivá myška. (Tímto se vypravěč omlouvá váženému čtenářstvu, protože to byl samozřejmě myšák, který se navíc začal nedočkavě - jo, jo, mládí a hormony dělají divy - vkrádat do domu.) 

Proč všechny krásné panny bydlí ve věži? A když nemají věž, tak jejich lůžko stojí v patře! Uf! Kdo se má s tak malinkatýma nožkama škrábat do schodů... Nu což, říká se, že pro krásu se musí trpět, tak trp, Alí Burko, a neremcej! Povzbuzoval se ve svém myším mozečku čaroděj.

Myšák zavětřil: "Áááá... cítím pannu sličnou. (krátká pauza) No, pannu... (opět krátká pauza) Děvče sličné," posmutněl malý šedivý hlodavec a škvírou pode dveřmi se protáhl do pokoje.

Na posteli spala ONA. Kristýnka. Jeho vyvolená. Teď stačí jen maličkost. Proměnit se zpět v mladého a přitažlivého čaroděje a přilehnout na lůžko spící krásky. A pak... Kouzelný cestovní plášť zařídí transport obou mladých těl do jeho hnízdečka lásky 1 + kk (však vy víte co...). (Stále mě udivuje, kterak to silnější plémě - fyzicky - stále zneužívá této výhody, naivně se domnívaje, že mu to k něčemu bude...)

Alí Burka začal drmolit formuli, která vrací zpět podobu člověčí. Jenže zhruba ve 3/4 (kdo by to psal slovem, když takhle to je kratší...) se zasekl.

"Sakriš! To je prekérka. Jak je to dál?" a začal malými ťapavými kroky přecházet sem a tam. Přitom si pořád dokola mumlal to, co si pamatoval a čekal až naskočí zbytek.

V myším mozku se ozvalo cvaknutí a kouzelná formule se z tlamičky začala plynule linout dál. Jeho tělem najednou projela ostrá bolest a nad ním se ozvalo hlasité: "Mňau."

Ráno se Kristýnka probudila a první co spatřila byl její kocour, který ji hrdě v tlamičce přinášel ulovenou myš.

"Mýýýýýýýýýýýš," rozjela svou hrdelní sirénu. Přitom se dokázala bleskově vztyčit na posteli (hned po probuzení!), dupat ztepilýma nožkama a zároveň si přiložit pěstičky ke své sličné tvářičce.

Kocour se otráveně otočil: "Ječiči, to je křiku pro jednu myš. No, tak ti ji nedám. A jestli mohu o něco poprosit, tak se prosím vypni. Tohle je horší, než náš kočičí zpěv. A to už je co říct! Navíc není nad to, než si po ránu dát trochu čerstvé bílkoviny. Kdo má pořád ty vaše kapsičky žrát?" a chlupáč hrdě (i s čarodějem v myším kožíšku v tlamičce) odkráčel středem...

A jaké z toho plyne ponaučení?

Nač krásné tvary jsou, když uvnitř zejí prázdnotou?... 

004 Kocour

004 Kocour

Jepičí povídka č. 004

Kocour

Zde si můžete poslechnout audio verzi této povídky

Zde si můžete stáhnou nahrávku povídky v mp3

Máme doma nový přírůstek. Je to pětiměsíční kocour, který dostal jméno Černobil. Ne, že by kvůli radioaktivitě svítil, ale proto, že je krásně černobílý. Navíc je to úžasný mazlík. Člověk ho chce začít hladit a drbat a on sebou bez otálení plácne na bok a hodí takový ten kukuč: "Tak ukaž, co dovedeš.".

Před čtrnácti dny jsme si spolu hráli. Po příslušné porci "miliskování" jsme se pustili do člověko-kočičího Masa*. Já se snažil, co by druhý hráč, plácnout Černobílka do jeho bílé packy. On šikovně uhýbal až... jsem ucítil bolest. Černobilův drápek se mi zasekl do malíčku v místě, kde jsem měl záděru. Šel jsem si tu trochu krve opláchnout do koupelny a zalepit.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem ráno strhl náplast s tím, že už je zbytečná, a uviděl hnisající malíček. Popral jsem se s hygienou. Udělal "převaz". Oblékl se a odešel do práce.

Odpoledne, po příchodu z „roboty“, jsem nejprve zamířil k místu s náplastmi, abych ji vyměnil. Kocourek se přišoural ke mně a zamňoukal. „No, podívej, cos mi udělal,“ ukázal jsem mu svůj malíček. Přičichl k němu, a pak mi začal ránu svým drsným jazýčkem olizovat. Bylo to docela příjemné, tak jsem ho nechal. Když skončil, palec jsem omyl a dal na něj novou náplast.

Ráno vypadala rána o dost lépe a do dvou dnů nebylo po zanícení ani stopy. Paráda.

Uplynul týden a na celou věc jsem ve víru všednodenních starostí zapomněl. A není se čemu divit. Práce, domácnost, rodina, koníčky a spát. Práce.... A tak pořád dokola s občasnou záměnou pořadí.

Něco mě probudilo. Kouknu na budík. Na displeji svítí 3:22. Jít do práce, tak na to je přece jen trochu brzo. Slyším šramot. Vylezu opatrně z postele a potichu se plížím do obýváku, kde se zastavím a poslouchám. Zvuk, za kterým jsem vyrazil přichází z kuchyně. Našlapuji co nejtišeji. Vyjdu na chodbu a našpicuji uši. Vpravo za rohem pobíhající nějaké tlapky po linu. Opatrně si klekám. Položím ruce dlaněmi na zem. Dosedám na paty a přikrčím se. Nahrbím hřbet. Hlavu snížím k zemi a zaposlouchám se do ticha... A zase. Od lina se odráží tiché ťapkání. „Slyším tě myško. Mě neutečeš!“ říkám si pro sebe a opatrně protahuji své prsty zakončené ostrými drápky...


*  Pro ty z vás, kdo neví jak se to hraje, uvádím stručný nástin pravidel. Jeden hráč má ukazovák s prostředníkem u sebe, ostatní prsty jsou skrčené. Druhý „masař“ má stejné prsty pod prsty hráče prvního. Také bříšky nahoru. Smyslem hry je to, že se druhý hráč snaží trefit prsty hráče prvního tak, že vyjede prsty nahoru nad prsty hráče prvního a snaží se mu způsobit bolest úderem prstů o prsty. První hráč může uhýbat do stran.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud se Vám povídka líbila a chcete být upozorňováni na nové, klikněte na tuto větu.

003 Ano, i to je řešení

Jepičí povídka č. 003

Ano, i to je řešení

Zde si můžete poslechnout audio verzi této povídky

Zde si můžete stáhnou nahrávku povídky v mp3

   

      „Pane bože, ta kráva mě nebetyčně sere,“ zanadával jsem s pohledem nahoru. Nevšiml jsem si, že by to osloveného nějak vzrušilo. Nic, vůbec nic se nezměnilo.

      Trolejbus se mnou kodrcal směrem do centra. Nasranost, místo aby klesala, zvyšovala hladinu. Nikdo ze spolucestujících si mě naštěstí nevšímal.

      Tohle bylo už po několikáté, že mě ta, o níž jsem tvrdil tomu pánovi s plackou, že si ji beru dobrovolně, celá vyděšená volala, že se něco doma děje a jestli bych nemohl hned jet z práce domů, se na to podívat. Tentokrát byla důvodem zděšení dcera, které bylo včera šoufl a dnes zůstala doma. Od rána jí prý nebere telefon. Hodiny v kanceláři tvrdily, že je čtvrt na jednu pryč. Spolkl jsem hodně sprosté slovo, zavěsil jsem a začal se převlékat z montérek do civilu. Po pěti minutách jsem začal ukrajovat první metry směrem k bydlišti.

      Udýchaný odemykám byt, a aniž bych se zdržoval zouváním, mířím do dceřina pokoje. Ta leží v posteli a je v naprostém klidu.

      „Můžeš mi říct, proč nezvedáš telefon?“

      Dostane se mi klidné odpovědi: „Já jsem spala.

      „Tak, když už máš tedy oči otevřený, tak vezmi telefon a pošli mámě zprávu, že žiješ,“ řekl jsem relativně mírně, a to i přesto, že pojistný ventil ve mně držel vztek doslova z posledních sil...

      Odešel jsem do ložnice, kde jsem měl na nočním stolku připravené knížky na vrácení do knihovny. Nacpal jsem je do tašky a vypálil bez dalších slov z bytu.

      „Příště, až mi kvůli něčemu podobnýmu zavolá, tak ji odpálím s tím, že je tentokrát na řadě ona. Nebo si snad myslí, ta nádhera sedmitečná, že pokaždý, když pískne, já všeho v práci nechám a poletím domů?“ vztekal jsem se v duchu, když jsem vystupoval z trolejbusu na náměstí a začal přecházet silnici směrem ke knihovně. „Tohle je naposled! Ještě jednou něco podobnýho na mě zkusí a já ji na mou duši zabiju! Kurva, ta mě sere! Kdybys byl, pane Bože, co k čemu, tak mě ji zbavíš!“

      Podíval jsem se směrem dolů, kde jsem viděl svoje tělo, ležící na silnici, odhozené projíždějícím autobusem. „Ano, i to je řešení,“ řekl jsem si a začal se pomalu svému tělu vzdalovat. Ale kam?...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud se Vám povídka líbila a chcete být upozorňováni na nové, klikněte na tuto větu.

002 Ztracený život

Jepičí povídka č. 002

Ztracený život

* Narodil se  -  † Umřel
Co mezitím?
NIC!

Vysvětlení: Kamarád Tomáš Choura mě povídal o tom, že byla vyhlášená literární soutěž pro autory, kteří měli za úkol napsat povídku na pouhých šest slov. Soutěž už měla po uzávěrce. Já se však se zadáním i přesto popral.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud se Vám povídka líbila a chcete být upozorňováni na nové, klikněte na tuto větu.

001 Kouzelný čaj

Jepičí povídka č. 001

Kouzelný čaj

Zde si můžete poslechnout audio verzi této povídky

Zde si můžete stáhnou nahrávku povídky v mp3

   

      Zbyněk seděl v čajovně, popíjel svůj oblíbený čaj a četl si. Všichni ostatní okolo seděli buď ve dvojicích nebo skupinkách a povídali si. A to byl právě Zbyňkův problém. On si moc povídat neuměl. Byl výborný posluchač a pro ostatní přirozenou vrbou. Ovšem oslovit děvče, a pak si s ním povídat, byl neřešitelný problém. Proto jej ostatní brali za nudného parťáka. Děvčata si o něj ani kola neopírala. Ošklivý nebyl, ale do krasavce měl také daleko. Když se usmál, tak byl pokládán i za sympaťáka.

Teoreticky zvládal, kterak s lidmi hovořit. Jak navázat kontakt. Jak flirtovat. Ano, v knihách, které na toto téma přečetl, to vypadalo jako naprostá brnkačka. Leč uvést tu „brnkačku“ do praxe, nedokázal. Vždy si přesvědčivě zdůvodnil proč to nejde.

      Okolo něho směrem na toaletu prošly dlouhé štíhlé nohy v modrých džínsech zakončené krásně tvarovanou prdelkou. Ještě dokázal zachytit její dlouhé blond vlasy, než zmizela za rohem.

      Ona je Anděl. To bylo to první, co ho napadlo, když ji spatřil po opuštění zasedací místnůstky.Vyzařovalo z ní něco, co ho doslova uhranulo. Koukal na její ladnou chůzi, která ji nesla do druhé části čajovny, kde se posadila k jedné větší skupince.

      Utopil se. Utopil se v její kráse. Věděl, že z hlavy ji už nikdy nedostane. Co s tím?

      Při placení se zeptal majitelky čajovny, zda sem chodí pravidelně. „Jo. Tahle parta je tady každý čtvrtek. Myslím, že chodí na šestou,“zněla odpověď.

      V hlavě se spustil vodopád myšlenek. Jak se k ní přiblížit? Jak ji oslovit? Jak ji zaujmout? Jak... to zkrátka udělat, aby s ním chodila?

      Doma se na chytré knihy ani nepodíval. Znal je a byl přesvědčen, že rady tam obsažené, nefungují. Internet mi pomůže! Tam najdu určitě TO, co v knihách není a zadal do vyhledávače heslo „Jak sbalit krásnou holku“. Po hodině proklikávání nic zajímavého nenašel. Chvíli se zamyslel a napsal: „Jak si přičarovat lásku“. Neměl valného mínění o tom, že najde něco smysluplného, avšak přece jen „po boji“ našel. „Čaj, který plní sny“. Kliknul na odkaz, který na něj doslova křičel a četl. Zmocňovalo se ho čím dál větší vzrušení. Věděl, že ten čaj chce! Háček byl v tom, že by pro něj musel jet do Peru k indiánským šamanům – curanderos... To je prekérka, pomyslil si Zbyněk. Naštěstí byl v článku uveden název čaje, který si dal vyhledat a našel to, po čem pátral. Vyplnil pár kolonek a těšil se, až mu pošta ten zázrak doručí.

Celé tři týdny musel čekat, než mohl začít rozbalovat exoticky vypadající balíček z jižní Ameriky. Našel v něm dva pytlíčky a papír popsaný španělštinou. Jeden identifikoval jako čaj. Ve druhém byl nějaký prášek.

S kamarádem Googlem vybojoval překlad a zjistil, že jde o popis rituálu přípravy a pití tohoto nápoje. Úplněk, hvězdná obloha, „prostředek“ pralesa, hořící dřevěná pyramida, stříbrná nádoba a něco z Anděla, byly nutné podmínky k uskutečnění jeho snu. „Překážky jsou od toho, aby se překonávaly,“ řekl si Zbyněk a pustil se do příprav.

      Během týdne, který chyběl do úplňku, vyřešil problém s pralesem. Dostal od majitelky čajovny nálepku úchyla, když jej načapala, jak na místě, kde seděla ONA, hledá její odpadlé vlasy. No a co, okomentoval si to pro sebe Zbyněk, důležité je, že mám! Stříbrná nádoba mu dala slušně zabrat. Sehnal lžičku. Teď už se zbývalo jen modlit za tu hvězdnou oblohu...

      V Boubínském pralese sešel daleko ze značených cest a našel příhodné místo, kde viděl na modrou oblohu. Vytáhl knížku a četbou si krátil čekání na úplněk s hvězdnou oblohou.

      Ten nahoře byl milosrdný. Nebe bylo vymetené. Nikde ani mráček. Hvězdy zářily a smály se na něho (alespoň jemu to tak přišlo). Bylo to prostě božské představení. Marně lovil v paměti, kdy něco podobného viděl.

      Se vší obezřetností připravil ohniště (nechtěl se připravit o jediný prales široko daleko). Doprostřed dal plechovku s třemi vlasy svého Anděla. (Plameny totiž měly „osahávat předmět jeho zájmu“ a vysílat její obraz do vesmíru.) Okolo navršil hranici dříví a zapálil ji. Oheň se po chvíli rozhořel. Ešus s vodou nastrčil nad plamen a čekal na var. Potřebnou dobu zkracoval pravidelným mícháním. Konečně se tlak par nad kapalinou vyrovnal tlaku okolí. Do ohně vhodil šamanský prášek. Nejprve na jeho severní stranu, pak jižní, následovala východní a západní. Nyní nastal čas, kdy nasypal do vroucí vody čaj. Musel počkat až voda rozpohybuje rozdrcené čajové lístky a pak přečíst zaříkávací formuli v kečuánštině. (Naštěstí návod ji uvedl kromě originálu i ve španělském přepisu výslovnosti a tak Zbyňďa spustil.) Dle návodu přelil čaj do stříbrné nádoby (nabral lžičkou) a před vypitím tří doušků musel u každého pronést magické slovo „Campanulaceae“.

      Napil se poprvé. Nic. Nadechl se, řekl magické slovo podruhé a napil se. Hvězdné nebe nad hlavou se trochu zavlnilo. Rituál s pitím zopakoval potřetí. Upadl do tmy.

      Cítil, že se vznáší. Něco nad ním se začalo zvedat. K jeho uším dolehl mužský hlas: „To je nejnovější výrobek. Poslední výkřik techniky, slečno.“

      Oslnilo jej prudké světlo. Chvíli si na něj zvykal a pak... Spatřil svého Anděla. Chtěl svůj objekt touhy pozdravit a přistoupit k němu. Nechápal proč to nejde.

      „Tento model robertka je osazen umělou inteligencí, která umí číst vaše potřeby, náležitě je uspokojovat, ale hlavně si je pro příště zapamatovat!“

     Proboha, proč se nemohu hnout?

     Proč jsem v krabici?

     Kde je moje tělo?!

    Áááááááá...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud se Vám povídka líbila a chcete být upozorňováni na nové, klikněte na tuto větu.

O čem tento blog je

Už jako kluk jsem měl sen, že jednou napíši knihu. No jo, jenže když člověka zrovna moc rodný jazyk nebaví (gramatika a tak...), pak má s psaním problém (kromě toho, že neví o čem psát).

Před vánoci 2016 vstoupila i do mě, překvapivě, Múza a z šedé kůry mozkové vypadl nápad na tzv. Jepičí povídky. Ty budou max. na jeden a půl stránky A4. Kdo by taky delší litanie četl, že?

A proč zrovna jepičí? Inu proto, že sotva příběh začne, tak skončí. Zkrátka bude žít stejně dlouhou jako jepice.

Při jejich čtení Vám přeji dobrou zábavu.


S úctou Zdeněk Balcar

P.S.    A pokud byste chtěli o mně vědět něco víc, tak se mrkněte sem>>