004 Kocour

004 Kocour

Jepičí povídka č. 004

Kocour

Zde si můžete poslechnout audio verzi této povídky

Zde si můžete stáhnou nahrávku povídky v mp3

Máme doma nový přírůstek. Je to pětiměsíční kocour, který dostal jméno Černobil. Ne, že by kvůli radioaktivitě svítil, ale proto, že je krásně černobílý. Navíc je to úžasný mazlík. Člověk ho chce začít hladit a drbat a on sebou bez otálení plácne na bok a hodí takový ten kukuč: "Tak ukaž, co dovedeš.".

Před čtrnácti dny jsme si spolu hráli. Po příslušné porci "miliskování" jsme se pustili do člověko-kočičího Masa*. Já se snažil, co by druhý hráč, plácnout Černobílka do jeho bílé packy. On šikovně uhýbal až... jsem ucítil bolest. Černobilův drápek se mi zasekl do malíčku v místě, kde jsem měl záděru. Šel jsem si tu trochu krve opláchnout do koupelny a zalepit.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem ráno strhl náplast s tím, že už je zbytečná, a uviděl hnisající malíček. Popral jsem se s hygienou. Udělal "převaz". Oblékl se a odešel do práce.

Odpoledne, po příchodu z „roboty“, jsem nejprve zamířil k místu s náplastmi, abych ji vyměnil. Kocourek se přišoural ke mně a zamňoukal. „No, podívej, cos mi udělal,“ ukázal jsem mu svůj malíček. Přičichl k němu, a pak mi začal ránu svým drsným jazýčkem olizovat. Bylo to docela příjemné, tak jsem ho nechal. Když skončil, palec jsem omyl a dal na něj novou náplast.

Ráno vypadala rána o dost lépe a do dvou dnů nebylo po zanícení ani stopy. Paráda.

Uplynul týden a na celou věc jsem ve víru všednodenních starostí zapomněl. A není se čemu divit. Práce, domácnost, rodina, koníčky a spát. Práce.... A tak pořád dokola s občasnou záměnou pořadí.

Něco mě probudilo. Kouknu na budík. Na displeji svítí 3:22. Jít do práce, tak na to je přece jen trochu brzo. Slyším šramot. Vylezu opatrně z postele a potichu se plížím do obýváku, kde se zastavím a poslouchám. Zvuk, za kterým jsem vyrazil přichází z kuchyně. Našlapuji co nejtišeji. Vyjdu na chodbu a našpicuji uši. Vpravo za rohem pobíhající nějaké tlapky po linu. Opatrně si klekám. Položím ruce dlaněmi na zem. Dosedám na paty a přikrčím se. Nahrbím hřbet. Hlavu snížím k zemi a zaposlouchám se do ticha... A zase. Od lina se odráží tiché ťapkání. „Slyším tě myško. Mě neutečeš!“ říkám si pro sebe a opatrně protahuji své prsty zakončené ostrými drápky...


*  Pro ty z vás, kdo neví jak se to hraje, uvádím stručný nástin pravidel. Jeden hráč má ukazovák s prostředníkem u sebe, ostatní prsty jsou skrčené. Druhý „masař“ má stejné prsty pod prsty hráče prvního. Také bříšky nahoru. Smyslem hry je to, že se druhý hráč snaží trefit prsty hráče prvního tak, že vyjede prsty nahoru nad prsty hráče prvního a snaží se mu způsobit bolest úderem prstů o prsty. První hráč může uhýbat do stran.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud se Vám povídka líbila a chcete být upozorňováni na nové, klikněte na tuto větu.

003 Ano, i to je řešení

Jepičí povídka č. 003

Ano, i to je řešení

Zde si můžete poslechnout audio verzi této povídky

Zde si můžete stáhnou nahrávku povídky v mp3

   

      „Pane bože, ta kráva mě nebetyčně sere,“ zanadával jsem s pohledem nahoru. Nevšiml jsem si, že by to osloveného nějak vzrušilo. Nic, vůbec nic se nezměnilo.

      Trolejbus se mnou kodrcal směrem do centra. Nasranost, místo aby klesala, zvyšovala hladinu. Nikdo ze spolucestujících si mě naštěstí nevšímal.

      Tohle bylo už po několikáté, že mě ta, o níž jsem tvrdil tomu pánovi s plackou, že si ji beru dobrovolně, celá vyděšená volala, že se něco doma děje a jestli bych nemohl hned jet z práce domů, se na to podívat. Tentokrát byla důvodem zděšení dcera, které bylo včera šoufl a dnes zůstala doma. Od rána jí prý nebere telefon. Hodiny v kanceláři tvrdily, že je čtvrt na jednu pryč. Spolkl jsem hodně sprosté slovo, zavěsil jsem a začal se převlékat z montérek do civilu. Po pěti minutách jsem začal ukrajovat první metry směrem k bydlišti.

      Udýchaný odemykám byt, a aniž bych se zdržoval zouváním, mířím do dceřina pokoje. Ta leží v posteli a je v naprostém klidu.

      „Můžeš mi říct, proč nezvedáš telefon?“

      Dostane se mi klidné odpovědi: „Já jsem spala.

      „Tak, když už máš tedy oči otevřený, tak vezmi telefon a pošli mámě zprávu, že žiješ,“ řekl jsem relativně mírně, a to i přesto, že pojistný ventil ve mně držel vztek doslova z posledních sil...

      Odešel jsem do ložnice, kde jsem měl na nočním stolku připravené knížky na vrácení do knihovny. Nacpal jsem je do tašky a vypálil bez dalších slov z bytu.

      „Příště, až mi kvůli něčemu podobnýmu zavolá, tak ji odpálím s tím, že je tentokrát na řadě ona. Nebo si snad myslí, ta nádhera sedmitečná, že pokaždý, když pískne, já všeho v práci nechám a poletím domů?“ vztekal jsem se v duchu, když jsem vystupoval z trolejbusu na náměstí a začal přecházet silnici směrem ke knihovně. „Tohle je naposled! Ještě jednou něco podobnýho na mě zkusí a já ji na mou duši zabiju! Kurva, ta mě sere! Kdybys byl, pane Bože, co k čemu, tak mě ji zbavíš!“

      Podíval jsem se směrem dolů, kde jsem viděl svoje tělo, ležící na silnici, odhozené projíždějícím autobusem. „Ano, i to je řešení,“ řekl jsem si a začal se pomalu svému tělu vzdalovat. Ale kam?...

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud se Vám povídka líbila a chcete být upozorňováni na nové, klikněte na tuto větu.

002 Ztracený život

Jepičí povídka č. 002

Ztracený život

* Narodil se  -  † Umřel
Co mezitím?
NIC!

Vysvětlení: Kamarád Tomáš Choura mě povídal o tom, že byla vyhlášená literární soutěž pro autory, kteří měli za úkol napsat povídku na pouhých šest slov. Soutěž už měla po uzávěrce. Já se však se zadáním i přesto popral.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud se Vám povídka líbila a chcete být upozorňováni na nové, klikněte na tuto větu.